Proč právě dům se zahradou?
Kdyby to záleželo jenom na mně, určitě bych nebydlela tak, jak bydlím. Nebyla bych v panelovém domě na sídlišti, ale měla bych raději dům se zahradou někdo skoro na samotě. Někde, kde by byl klid, kde by mě nic zbytečně nerušilo, kde by život plynul pomalu a krásně. Úplně to vidím. Ráno bych vstala, otevřela okno a před ním by byla zahrada s rozkvetlými záhony. Na které by samozřejmě byla radost pohledět. A já bych tak jenom seděla u toho okna a dívala se na tu krásu před sebou. A jak by mi při tom bylo krásně! To se snad ani nedá vylíčit slovy.
Pak bych vyšla na zápraží. Jenom tak, úplně pomalu, abych si vychutnala tu chvíli, kdy stanu bosýma nohama v trávě pokryté rosou. Asi by to záblo, ale to přece nevadí. I to k tomu patří. Pak bych si ten svůj dům a zahradu obešla. Bez spěchu, hezky klidně. Jen bych se tak kochala tou krásou a nepřipouštěla si nějaké neveselé myšlenky. Přece bych si jimi nekazila takovou chvíli. A pak bych třeba posnídala u zahradního stolku. Zase beze spěchu, abych si to vychutnala. Jenom bych tak splynula s okolní přírodou a užívala si to. A bylo by mi tak nádherně. A pak bych třeba šla na tu zahradu pracovat. Aby ten můj dům a zahrada vypadaly k světu, aby mi to tady mohli všichni závidět. A ani trochu by mi nevadilo, kdybych se tu třeba umazala, kdyby mě pobolívala záda. To je přece daň za takovou krásu.
A tak bych si to tu užívala. Kdyby to šlo. Jenomže ono to nejde. Škoda. A tak zase sedím zpátky ve svém bytě v paneláku. A hlavou se mi honí myšlenky na to, co všechno budu muset dneska stihnout, na co nesmím zapomenout. A začíná se mně zmocňovat nervozita. Za chvíli už přece musím jít do práce. A tam to zase budou samé nerváky. Před kterými bych tak ráda utekla někam do opuštěného domu se zahradou. Kdybych mohla. Jenže nemůžu. A kdo ví, jestli se mi ten sen někdy vyplní.